OMV Waldviertel rallye 2005 (Horn, A)

< Zpět /Back


Komentář: Plhus -  Foto: Nowi, Mike



     Zvoní mi budík! Je 4:45 a já musím vstávat. I když je svátek, musím z vyhřáté postele ještě za tmy. Ale nejsem sám, stejně „trpí“ i Mike, Nowi, Spaceman a Newmen a známý, pan Karas. Ptáte se proč? My všichni jsme totiž vyráželi v pátek ráno na poslední soutěž rakouského „mistráku“. V okolí měst Waidhofen a Horn se jela populární „semperitka“ – Waldviertel Rally.

A tak se v den oslav odtržení od Rakouska naše divácká parta vydala k našim jižním sousedům. Po páté ranní zastavil před domem mé přítelkyně Transportér a já jsem se nalodil. S Mikem jsme vyrazili do Kroměříže, kde jsme nabrali Nowiho. Ostatní se naskládali do Lancie. Cesta do Brna ubíhala díky nově otevřené dálnici rychleji než dřív. Dokonce i oblast v okolí Znojma byla tentokrát bez husté mlhy, takže jsme před sedmou dorazili k Všesportovní ubytovně města Znojma, která nám měla poskytovat azyl na dnešní noc. Čekání na pana správce jsme si krátili návrhy úprav na poblíž stojící Karosu. Už jsme si plánovali, že si podobnou pořídíme na příští sezónu! Naštěstí přišel správce dřív, než jsme dali dohromady potřebný obnos na koupi autobusu, a tak jsme po zaplacení noclehu mohli pokračovat k hranicím.

     Jiný kraj, jiný mrav, tak toto pravidlo nás napadlo hned po ujetí prvních metrů v Rakousku. Pěkné silnice, upravené krajnice, posečené trávníky a uklizené vesnice, to jsou jen zlomky věcí, které můžeme našim někdejším spoluobčanům závidět. Tlačil nás čas, takže jsem já tlačil na Míšu. V rámci dodržování dopravních předpisů jsme se pohybovali vstříc městu Horn a dál, přes Waidhofen až téměř k českým hranicím. Páteční den se probouzel do jasného a krásného počasí. To se nám líbilo a o to víc jsme se těšili na závody. Někde za Hornem nám vyrazil dech před námi jedoucí traktor. Tento stroj totiž řídila stařenka v šátku.  





     Projeli jsme kolem Waidhofenu a dorazili do města Litschau. Tady jsme se trochu zamotali a roztrhli. My jsme dorazili k trati první erzety. Jenže jsme přijeli „tak akorát“. Tak jsme se raději vypravili koupit program a vyrazili jsme na trať dvojky. A tady jsme se zase sešli. Kluci už stáli u tratě, my jsme dorazili právě, když projížděl první předjezdec. Místo kde jsme stáli se mi ale moc nelíbilo, a proto jsme se s Mikem vydali do míst, kde Lancer s nulou na dveřích podle zvuku slyšitelně ubral plyn. Šli jsme kousek lesem, když jme narazili na místo a la Finsko. Po dlouhém sjezdu lesem následovala dlouhá pravá, na kterou po krátké rovince navazovala L5, za hrb a do kopce. Přehledný a atraktivní úsek. Netrpělivě jsme očekávali Stohla! Už bylo slyšet praskání výfuku. Osmička v barvách hlavního sponzora se vyřítila bokem z lesa, krásně ve smyku se Lancer přehoupl do brzd a Stohlito si auto postavil před zatáčkou přesně jak potřeboval. Jeho zkušenosti a vyježděnost byla patrná. Škoda jen, že to netrvalo déle… Opravdu, i když jsem ještě ve Finsku nikdy nebyl, nějak podobně si představuju tamní tratě.

     Následovali další - Tibi, Vojta Štajf, Popov, Brynda a další z Evropského poháru. Pak bohužel následovala nucená přestávka. Mezitím přišli kluci, takže jsme byli opět všichni spolu. Přestávku vyplnili různí předjezdci, Lancery v rukách Aura a Stohla seniora, staré Audiny. A pak už opět podle startovky. Už jistý mistr Mundl, následoval Gassner, náš Brouk a další. Rakouské mistrovství má několik odlišností. Každý den je bodován jednotlivě a hlavně, místní specialitou je různorodé promíchané startovní pole. Jede zde vše od WRC, přes klasická enka, nafťáky, historická auta a posádky bojující v Rakouském poháru. Proto jsme se mohli kochat průjezdy Golfů Kit Car, Mazd 323 Turbo, maďarských žigulů a hlavně švédských obrů v poháru Volvo.
     Jelikož se nám na této zkoušce líbilo, padlo rozhodnutí, že zde zůstaneme i na další průjezd. Pouze jsme se přesunuli kousek dál do lesa, na velmi přehledné místo, s několika zatáčkami. Tento úsek byl hodně zrádný nejen náročností tratě, ale také ostrým sluncem, jehož paprsky se prodíraly skrz stromy přímo do očí závodníků. Bohužel pro nás, stopy vedoucí do lesa už ve druhé „rundě“ nikdo nenásledoval, a tak zůstalo pouze u atraktivních průjezdů. Nepotěšil nás Štěpán Vojtěch, jeho pomalá jízda značila problémy s vozem. A jak nám poté v servisu potvrdil, jel bez brzd.





     My jsme si počkali na poslední tři Volva a pak následoval přesun na RZ 7. I přes „fotící“ zastávky jsme přijeli brzo a stihli jsme ještě první průjezd touto zkouškou. Mohli jsme si tak alespoň udělat obrázek o předem zvoleném místě, které na mapě vypadalo jako divácky zajímavé. Nám se tak nejevilo a proto padlo rychlé rozhodnutí o přejezdu na jiný úsek. Bohužel, v mapě vyznačenou cestu k jistě krásné šotolině v lese jsme nenašli a tak jsme vzali zavděk pravé odbočení na asfaltu, ovšem značně ztížené vytahanou šotolinou a kamením.
     Už první průjezdy nám ale ukázaly, že všichni mají v rozpisech napsáno „neřezat“, a proto odbočovali dřív pouze na oči, což bylo mnohdy pomalejší. Jen někteří předváděli divácky vděčné smyky.
     Protože jsme ale chtěli vidět večerní servis, nemohli jsme se na této zkoušce dlouho zdržovat, a tak platilo „po wrcech jdem“. Servisní zóna se rozkládala na nějakém sportovním letišti a my jsme přijeli zároveň se Stohlem. Začalo se pomalu stmívat a díky tomu jsme si mohli užívat kouzlo nočních servisů. Zářící stany, nastartované elektrocentrály, někde se jen leští okna a mění kola, jinde se mlátí a svařuje. Někteří večeří, jiní jen nervózně pokuřují. A do toho já s Honzou jako lovci kartiček a autogramů. S přibývající tmou se začalo rapidně ochlazovat. Chtě nechtě jsme museli myslet na cestu domů a hlavně na naše prázdné žaludky.
     Cesta zpět do Znojma byla snad nějaká kratší, ani jsme se v autě neohřáli a už nás vítal celník a hned po něm růžové a červené neony nočních podniků. Ještě v autě jsme se domluvili, že tentokrát necháme „bravčové“ a fazole zavřené v plechovkách a navštívíme nějakou znojemskou výkrmnu. Hospůdka na rohu měla plno, a tak jsme za vlídné pomoci zdejšího „asi gigola“ našli příjemnou pizzérku. Dlouhé čekání na italskou placku jsme překlenuli vyprávěním zážitků z dnešního dne. Po večeři ještě krátké telefonáty domů a hajdy na kutě. Bylo něco před půlnocí, když jsme všichni spokojeně usnuli.
 





     Ráno mě vzbudilo klepání na dveře. „Maro, vstávejte!“ Zase ten Nowi, ani vyspat nás nenechá. Jeho aktivita nás nechávala v klidu a ještě pár minut jsme si „dospávali“. Jenže už byl vážně čas. Takže zabalit a vyrazit. Cesta opět stejná, tentokrát končila hned za Hornem. Hned jsme poznali, že je sobota. Kolem trati bylo mnohem více diváků, ale stejně jako včera minimum pořadatelů. Dobrovolní hasiči nás navedli na přilehlé pole, kde jsme v klidu zaparkovali. Tento přístup je běžný na všech Rakouských soutěžích a díky němu jsou všichni klidnější, není třeba křiku ani hádek. Vybrali jsme si opět velmi přehledné místo, odkud jsme viděli start do vložky, kus po asfaltu, odbočení na šotolinu a dvě pravoúhlé odbočení za balíky slámy. A zase po asfaltu pryč. Vztyčili jsme vlajku a netrpělivě očekávali, kdy se Lancer ve službách OMV posune z časovky na startovní čáru. Už byl slyšet vytočený plyn, prskající výfuk a start! Po asfaltce „nuda“, ale na šotolině opět dravá jízda, při které by mnohým našim PéVéčkařům spadla brada.

     Ale tak nejezdí jen Stohl, ale většina Rakouských „enek“. Velmi pěknou jízdou se zde předváděl také Brynda a Dukát s Felíciemi. Velké divadlo předváděli opět volvaři, kteří si s dlouhým autem doslova hráli. I když jim byla silnice mnohdy úzká a k divokým smykům využívali také louky, nechávali za sebou ve výsledkové listině mnohem silnější a modernější auta! Cestou k autům jsme se zastavili u stánku s týmovým oblečením. Nowimu se nejvíc líbily tanga kalhotky s logy automobilek. Dodnes nevím, zda by je nosil on sám, nebo by je věnoval své přítulce...
     Podle dalšího plánu jsme navštívili znovu servisní zónu. I zde se nám podařilo posbírat pár suvenýrů a Nowi i tady zachytil pár momentek do svého aparátu. Atmosféra soutěže se bohužel nedá přenést na internet, ale i díky jeho záběrům si ji hodně přiblížíte.
     V servisní zóně ve sportovním areálu v Hornu panovala podzimní idylka. Bylo krásně teplo, sluníčko ještě předvádělo své teplejší umění a všichni fanoušci rallysportu museli být naprosto spokojení! Teda, není vždy všechno ideální. Stohlův „Micák“ na podvalníku znamenal konec velkého favorita a šoumena v soutěži. To už nejel ani Wittman jun., Tibi, následně své účinkování ukončil také Andy Waldherrer s krásným kitovým Golfem.
 


   


     Naše divácké seskupení se mezitím vydalo k diváckému místu na RZ 14 u obce Altpölla. Jednalo se o šotolinový sjezd a odbočení na hlavní silnici. Spousta posádek zde měla problémy s dobržďováním, vytahaný prach navíc klouzal i při zatáčení a tak jsme tady viděli spoustu krizovek a přetočení. Protože jsme měli v plánu už jen poslední, sedmnáctou“ rychlostní zkoušku, vydrželi jsme i tady až do konce. I průjezdy Golfů II, Kadettů a Aster měly „šťávu“ a někteří jeli dokonce rychleji než posádky ze špičky startovního pole!
     Jako vše, i tato zkouška musela jednou skončit. Takže znovu zpět k autům, vlajku a bundy dozadu, mapu na klín, Mike volant do ruky a jedeme. Minuli jsme rallyecrossový Nordring a směřovali k Hornu. Tentokrát jsme zastavili na jiné louce, ani tady ovšem nechyběl hasič, který nás s radostí navedl na správné místo. Čas do startu zkoušky jsme vyplnili svačinou, já jsem konečně otevřel konzervu z Babic a s plným žaludkem mi bylo zase líp.

     Nowi už netrpělivě přešlapoval a otravoval, že už se pojede, takže jsme se raději zvedli a zamířili k trati. Někteří zůstali na odbočení z asfaltu, my ostatní jsme vyrazili do míst, kde jsme stáli už ráno. Jak bývá u posledních zkoušek pravidlem, většina už jen po náročné soutěži dojíždí do cíle. V některých mini soubojích ještě bylo o co hrát, takže se naše lačné oko nenudilo ani zde. Já jsem si navíc čekání na auta zpříjemnil debatou s domorodcem. Snažil jsem se ho zasvětit do tajů automobilových soutěží. Je zajímavé, že podobných lidí jsme za celé dva dny potkávali spousty. Sice se zde našlo velké množství fanoušků, ale mnoho lidí se přišlo jen podívat z blízké vesnice, posedět u stánku s gulášem, dát si pivko. Prostě relaxace doplněná projíždějícími auty. Podobná atmosféra zapůsobila i na nás, takže jsme se nikam nehonili, užívali jsme si krásnou soutěž, krajinu i počasí. I tak jsme stihli a viděli vše, co jsme chtěli.

     Bohužel, cesta domů se nám zkomplikovala! Těsně před hraničním přechodem zazvonil telefon. „Volá Tvůj táta”, nahlásil jsem Nowimu. Posádka Lancie, která vyjížděla později, zůstala stát kousek za Hornem. Vysypalo se ložisko a napínák klínového řemene, takže hrozilo přehřátí motoru nebo vybití baterie. Jasně, přece tam kluky nenecháme. Takže zpět a vymyslet co s nepojízdným autem. jednoduše jsme se domluvili, že odtáhneme Lancii za hranice. To už z Kroměříže vyjížděl známý kroměřížský "historik" Michal Sum s podvalníkem, který odveze italský speciál domů. Cesta se zapřaženým autem k hranicím trvala déle než včera. K potrhání byl pohled celníků, kteří nechápali, co se vlastně děje. Symbolicky na OMV hned za hranicemi jsme si dali kafčo a rozloučili se. Spaceman se vezl s námi, pánové zůstali na pumpě. Zatímco Honza spal a Mike spokojeně řídil, my jsme se s Nowim starali o zábavu. Po deváté jsme byli v Kroměříži a kolem desáté večer ve Zlíně. Tady si ještě prožil Mike pár minut strachu, naštěstí se brzo zjistilo, že jeho foťák má Nowi v batohu. Takže jsme se rozloučili a zamířili spokojeně domů.

     Zajeďte se i vy podívat příští rok na „Wald“, tato soutěž opravdu stojí za návštěvu. My jedem určitě!!
 



Všechna práva vyhrazena ŠRC 2005 / All rights reserved ŠRC 2005