03. Nationale Triestingtal rally

21. - 22. 04. 2006

Weissenbach, A

< Zpět /Back


Komentář: Plhus -  Foto: Mike, Plža


     Týden utekl jako voda a my jsme se opět připravovali na rally. Tentokrát jsme vzali přípravu opravdu vážně a s Mikem i Plžou jsme se sešli již v pátek večer. K jejich velké radosti jsem naplánoval budíček na 4:00 a odjezd ze Zlína o půl hodiny později. Již v pět jsme totiž měli domluvený sraz v Kroměříži a nechtěli jsme přijet pozdě.

     Ptáte se, kam tentokrát směřovala kola našich vozů? Cílem naší cesty bylo městečko Weissenbach a jeho blízké okolí. Pro zvídavé, jedná se o malebnou krajinu jihozápadně od hlavního města Rakouska. A právě v tomto kraji se jel třetí ročník šotolinové soutěže, úvodní závod ARC (austrian rallye challenge) – Nationale Triestingtal rallye. Rallye challenge je pohár na úrovni našeho Poháru ČR, pouze se ho účastní více posádek. Letos zavítá startovní pole i na Moravu při soutěži v Tišnově. Můžeme se tedy těšit na Mazdy 323, staré Fordy, Toyoty a další krásné speciály.

     Jak jsem se již zmínil, ze Zlína jsme odjeli za sobotního kuropění a přes Kroměříž jsme začali ukrajovat první kilometry. Do Brna a následně po dálnici do Hustopečí to šlo jako po másle. Jenže kousek před Mikulovem přišla z druhého vozu špatná zpráva! - Máme defekt, otočte to. - Vrátili jsme se tedy zpět a přemýšleli, co budeme dělat. V jejich voze byla pouze „dojezdovka“ a Mike měl bohužel nevhodný rozměr mokré gumy. Označení „mokrá“ zimní pneumatika má jednoduché vysvětlení - docela pěkný rybníček v úložném prostoru pro rezervní kolo v Míšově Felicii. Padlo jasné rozhodnutí. Dojet do Mikulova na „dojezdovce“  a ve městě se pokusit najít nějaký pneuservis. Jen bych rád připomenul, že byla sobota, šest hodin ráno... Měli jsme ovšem velké štěstí, po několika pokusech jsme našli soukromý pneuservis a jeho majitele, který právě otevíral. Potřebné pneumatiky byly také skladem, takže jsme po hodince práce spokojeně odjeli.





     Celou dobu čekání na opravu jsme si krátili debatou s místním klučinou, který nám vyprávěl několik zajímavých historek z jeho života. Povídal nám o nákupu modrého kola od kamaráda za 100 Kč, o hračkách z kontejneru, o domácnosti bez elektrické energie a podobně. Až nám ho bylo líto.

     To jsme již ovšem pokračovali dál, přes hraniční přechod jsme se blížili k Vídni. Toto majestátní město nás přivítalo po deváté a my jsme se do něj vnořili beze strachu. Já jsem se tentokrát mohl kochat pohledem z okna, neboť navigace se chopila posádka v Lancii s tím, že mají mnohem lepší podklady. Nebránil jsem se, a tak jsme si společně s Mikem mohli vychutnat krásy Vídně. Plža vzadu sledoval spíš krásky Vídně, hlavně jednu v Golfu IV. Cesta na mapě vypadala velmi jednoduše, v reálu bylo vše jinak, a tak jsme se podívali i na jedno z vídeňských nádraží a projeli jsme si pár uliček. Naštěstí jsme zanedlouho ten správný výjezd z města našli a mohli pokračovat. To už posádky bojovaly na tratích první „rundy“. Po příjezdu do městečka Weissenbach naše první kroky vedly na místní pumpu, kde jsme si koupili program. Poté padlo rozhodnutí vyrazit nejprve do servisní zóny. Tu jsme si v klidu prošli, měli jsme čas „očumovat“ závoďáky i tréningáče. U těch převládaly starší Mazdy 323 Turbo, kterých se u nás nedostává. Moc pěkné kousky!



     Ze servisu jsme konečně vyrazili na trať!! Bylo 11:43 a do RZ 6 odstartoval „svěťák“ Aaron Burkart s krásnou „cédvojkou“. Jednalo se o okruhovou zkoušku s následným pokračováním v lesním úseku. Celý okruh byl jako na dlani, v mírném údolí, v prostoru s názvem „In den Jochen“. My jsme si vybrali náročnou vracečku na výjezdu z tohoto prostoru a udělali jsme moc dobře. Posádky s tímto úsekem bojovaly a předváděly nám oku lahodící průjezdy, navíc jsme měli neustále přehled, co se děje na okruhu. Opět nás nezklamaly posádky Volvo Cupu, na jejich mohutné koráby je radost pohledět! Mike i Plža byli taky spokojení, neboť slunce svítilo z té správné strany a oni mohli nikým nerušeni fotit a fotit.
 




     Po šestce následuje sedmička, a to bylo číslo zkoušky, na kterou jsme se přesunuli. Díky dobře postavenému harmonogramu a blízkosti testů jsme všechny přejezdy zvládali bez problémů. Akorát jsme malinko zakufrovali, než jsme si ujasnili, jaký je na mapě rozdíl mezi diváckým místem a radiobodem.

     Nad Pottensteinem jsme objevili úžasné serpentiny. Po rychlém sjezdu následovala pravá a hned levá z kopce. A po krátké rovince dlouhá pravá kolem divácké louky. Většina našeho seskupení zůstala ve spodním vracáku, my s Plžou jsme si našli ideální místo v tom vrchním. I když nás trochu mrazilo, stáli jsme přímo proti kopci. Ale mrazilo nás jen trošičku, neboť jarní sluníčko už pořádně topilo.  Po průjezdu předjezdců nám bylo ihned jasné, že jsme si až tak dobře nestoupli. Po každém průjezdu se na nás valilo mračno prachu a letící šotoliny. Jenže nás, staré soutěžácké harcovníky, už nic takového nerozhodí. I na tomto úseku došlo k několika krizovkám, ale všechny bez ztráty na životech. I tak jsme hodnotili úmrtnost startovního pole jako vysokou. Po projetí posledního Volva 740 jsme vyrazili zpět k vozům a přes koupací přestávku na benzince na další rychlostku.
 




     Tentokrát se jednalo o RZ 10. Našli jsme si opět docela přehledný úsek, kde trať vedla po široké šotolinové cestě kolem lesa a prudce odbočila na asfalt, za betonovým mostkem opět odbočila vpravo a závodní vozy pokračovaly opět lesem. A opět úžasné průjezdy, široká první zatáčka dovolila pilotům rozevláté průjezdy a chtělo by se říct, že fanoušci potěšeně aplaudovali. To by se ale nesměli věnovat pivu, cole a domácím klobásám! To je taková místní specialitka, domorodci berou soutěže jako kulturní akci, kde se sejdou se známými a můžou si poklábosit. Zbytek tvoří rodiny a přátelé posádek a opravdoví „fans“. Těch je ale v každém místě jen pár. No a banda Moraváků. A ti to dokáží „rozpumpovat“. Každý povedený průjezd jsme hodnotili potleskem a posádky na konci startovního pole jsme už hnali kupředu mohutným povzbuzováním. Naši oblíbenci – posádka posledního Volva, se opět nechala vyprovokovat a předvedla dokonalý „průlet dveřma“.  
 


   

     Nám vyvstala otázka, zda vyrazit na městskou speciálku - asfaltový okruh, nebo na stejnou zkoušku, ale na jiné místo. Vyhrála druhá varianta, ale tady se s námi kroměřížská posádka po pár autech rozloučila. Nám se do města nechtělo, zůstali jsme tedy na dvanáctce až do konce. A opět, tentokrát ještě aktivnější povzbuzování, nám bylo po zásluze odměněno taháním za ruční brzdu a průjezdy pod plným plynem! Když nás viděl pilot oranžové Alfy, začal si vůz divoce „stavět“ už padesát metrů před zatáčkou. Rozloučení se soutěží jak se patří.

     Cestou k dálnici jsem ještě z jednoho „překližkového“ Stohla, který nám celý den ukazoval kudy k těm nejlepším diváckým místům, odmontoval na památku jednu ze směrovek k takovému místu.

     Původně jsme ho chtěli vzít do auta celého, ale Mikemu se nechtělo trávit noc na celnici, tak jsme raději ustoupili. Následovala dálnice a opět město císaře pána. Tentokrát jsme projeli na jedničku. Plža únavu nezvládl a probudil se pár kilometrů před celnicí. I nám padaly oči, takže se večeři v mikulovské restauraci nebránil ani jeden z nás. Za rakouské ceny jsme toho na talíři příliš neměli, přesto bylo teplé jídlo pohlazením pro žaludek. Za Mikulovem už Plža opět spal. Když se za necelých 45 minut probral a my vjížděli do Kroměříže, nevěřil, že se mu to nezdá. Ale nezdálo. Cesta díky nízkému provozu ubíhala jako po másle. Za chvilku jsme byli ve Zlíně, kde jsme se rozloučili a za pár minut každý z nás spokojeně a hlavně čistě vysprchovaný usínal.

     Krásný den a pěkná soutěž nás sice unavila, přesto již dnes víme, že za rok: „Auf Wiedersehen"!
 



Všechna práva vyhrazena ŠRC 2006 / All rights reserved ŠRC 2006