Ze servisu jsme konečně vyrazili na trať!! Bylo 11:43 a do RZ 6 odstartoval „svěťák“ Aaron Burkart s krásnou „cédvojkou“. Jednalo se o okruhovou zkoušku s následným pokračováním v lesním úseku. Celý okruh byl jako na dlani, v mírném údolí, v prostoru s názvem „In den Jochen“. My jsme si vybrali náročnou vracečku na výjezdu z tohoto prostoru a udělali jsme moc dobře. Posádky s tímto úsekem bojovaly a předváděly nám oku lahodící průjezdy, navíc jsme měli neustále přehled, co se děje na okruhu. Opět nás nezklamaly posádky Volvo Cupu, na jejich mohutné koráby je radost pohledět! Mike i Plža byli taky spokojení, neboť slunce svítilo z té správné strany a oni mohli nikým nerušeni fotit a fotit.
 

     Po šestce následuje sedmička, a to bylo číslo zkoušky, na kterou jsme se přesunuli. Díky dobře postavenému harmonogramu a blízkosti testů jsme všechny přejezdy zvládali bez problémů. Akorát jsme malinko zakufrovali, než jsme si ujasnili, jaký je na mapě rozdíl mezi diváckým místem a radiobodem.

     Nad Pottensteinem jsme objevili úžasné serpentiny. Po rychlém sjezdu následovala pravá a hned levá z kopce. A po krátké rovince dlouhá pravá kolem divácké louky. Většina našeho seskupení zůstala ve spodním vracáku, my s Plžou jsme si našli ideální místo v tom vrchním. I když nás trochu mrazilo, stáli jsme přímo proti kopci. Ale mrazilo nás jen trošičku, neboť jarní sluníčko už pořádně topilo.  Po průjezdu předjezdců nám bylo ihned jasné, že jsme si až tak dobře nestoupli. Po každém průjezdu se na nás valilo mračno prachu a letící šotoliny. Jenže nás, staré soutěžácké harcovníky, už nic takového nerozhodí. I na tomto úseku došlo k několika krizovkám, ale všechny bez ztráty na životech. I tak jsme hodnotili úmrtnost startovního pole jako vysokou. Po projetí posledního Volva 740 jsme vyrazili zpět k vozům a přes koupací přestávku na benzince na další rychlostku.
 

     Tentokrát se jednalo o RZ 10. Našli jsme si opět docela přehledný úsek, kde trať vedla po široké šotolinové cestě kolem lesa a prudce odbočila na asfalt, za betonovým mostkem opět odbočila vpravo a závodní vozy pokračovaly opět lesem. A opět úžasné průjezdy, široká první zatáčka dovolila pilotům rozevláté průjezdy a chtělo by se říct, že fanoušci potěšeně aplaudovali. To by se ale nesměli věnovat pivu, cole a domácím klobásám! To je taková místní specialitka, domorodci berou soutěže jako kulturní akci, kde se sejdou se známými a můžou si poklábosit. Zbytek tvoří rodiny a přátelé posádek a opravdoví „fans“. Těch je ale v každém místě jen pár. No a banda Moraváků. A ti to dokáží „rozpumpovat“. Každý povedený průjezd jsme hodnotili potleskem a posádky na konci startovního pole jsme už hnali kupředu mohutným povzbuzováním. Naši oblíbenci – posádka posledního Volva, se opět nechala vyprovokovat a předvedla dokonalý „průlet dveřma“.  
 

     Nám vyvstala otázka, zda vyrazit na městskou speciálku - asfaltový okruh, nebo na stejnou zkoušku, ale na jiné místo. Vyhrála druhá varianta, ale tady se s námi kroměřížská posádka po pár autech rozloučila. Nám se do města nechtělo, zůstali jsme tedy na dvanáctce až do konce. A opět, tentokrát ještě aktivnější povzbuzování, nám bylo po zásluze odměněno taháním za ruční brzdu a průjezdy pod plným plynem! Když nás viděl pilot oranžové Alfy, začal si vůz divoce „stavět“ už padesát metrů před zatáčkou. Rozloučení se soutěží jak se patří.

     Cestou k dálnici jsem ještě z jednoho „překližkového“ Stohla, který nám celý den ukazoval kudy k těm nejlepším diváckým místům, odmontoval na památku jednu ze směrovek k takovému místu.

     Původně jsme ho chtěli vzít do auta celého, ale Mikemu se nechtělo trávit noc na celnici, tak jsme raději ustoupili. Následovala dálnice a opět město císaře pána. Tentokrát jsme projeli na jedničku. Plža únavu nezvládl a probudil se pár kilometrů před celnicí. I nám padaly oči, takže se večeři v mikulovské restauraci nebránil ani jeden z nás. Za rakouské ceny jsme toho na talíři příliš neměli, přesto bylo teplé jídlo pohlazením pro žaludek. Za Mikulovem už Plža opět spal. Když se za necelých 45 minut probral a my vjížděli do Kroměříže, nevěřil, že se mu to nezdá. Ale nezdálo. Cesta díky nízkému provozu ubíhala jako po másle. Za chvilku jsme byli ve Zlíně, kde jsme se rozloučili a za pár minut každý z nás spokojeně a hlavně čistě vysprchovaný usínal.

     Krásný den a pěkná soutěž nás sice unavila, přesto již dnes víme, že za rok: „Auf Wiedersehen"!“