Na trati se to začalo hemžit předjezdci, a tak jsme si už taky šli zabrat to nejlepší místečko a pěkně jsme si celý úsek ozdobili vlajkami. Naše podpora „čertům“ musela být pořádně vidět!

     Jezdci vozů Safety se Subaru a předjezdci v Dáciích se kolem nás prohnali bez problémů, zmoklá šotolina začala pomalu osychat, naše oči a uši se upíraly k dlouhé pravé kolem lesa, ruce svíraly vlajky a slunce nad námi už pálilo o sto šest. A pak to přišlo. V dálce bylo slyšet první wéercéčko a všem bylo jasné, že to je tovární Fábie. Naše tepová frekvence rapidně stoupala, po zádech nám běhal potící se mráz a z lesa se vyřítila ona zmiňovaná Fábie. Dlouhý táhlý smyk, překývnutí na rovinu a plný plyn. Oba na nás krátce zamávali, ale už se blížila další náročná pasáž, a tak se soustředění přesunulo opět na trať. Škoda jen, že to trvalo tak krátce. Celá situace se opakovala o dvě minuty později. Se svou 307 se kolem nás prohnal „Janika“ Tóth. Opět bravurní průjezd na tomto náročném povrchu.

     Zahanbit se nedal ani Benik. I tomu patří naše sympatie, právě tento jezdec pilotuje Focus zlínských „inženýrů“. Bratrské duo Botků přivádí své Lancery v divokých barvách nápojů Hell. Divoký Turi se opět snaží naučit poslouchat Fabii z Profika. Bútor a zlepšující se Kakuszi ženou vpřed neustále hrabající S1600. A tak to pokračuje dál. Ignisy, Lancery, Imprezy, krásné kitové Feldy. A Lady! Hodně silné áčkové šestnáctistovky, jedoucí neustále bokem. Dokonce jedna úzká Fábie. Její posádka a ani ona sama nebude na tento úsek vzpomínat v dobrém. Na výjezdu na krátký asfaltový přejezd byl pilot moc „rychlý“ a auto zakoplo a příkop. Přetočilo se ve vzduchu přes střechu a dopadlo zpět na kola, ovšem hodně pomačkané. Posádka pokračovala dál, ale v cíli zkoušky své snažení ukončila. Na chvostu startovního pole je to nejlepší, přesně podle hesla to nejlepší nakonec. Rakouská Volva, historické Lady VFTS, Audi S2 a Trabant, který po celé dva dny sklízel ty největší ovace. A pak už nic. Podle plánu měla být teď trať otevřená a my jsme měli projet na další test. To se ovšem někdo pěkně spletl. Pořadatelé byli neoblomní, naše snaha a všemožné přesvědčovací metody byly marné. Nepomohla ani pomoc ostatních diváků, kteří alespoň rozuměli západnímu jazyku. Povedlo se nám alespoň vyjet na spojnici mezi dvěma zkouškami a přemístit se po ní. Dojeli jsme ke zkoušce číslo dvě, kde jsme byli stejně neúspěšní. Potkali jsme se zde ale se Sagim a ostatními.

     Padlo rozhodnutí vrátit se zpět na jedničku na průjezd špičky a následně rychle přejet na RZ 4, kde bysme shlédli znovu celé startovní pole. To byla asi jediná možnost, jak vytěžit z minima maximum. Po projetí linkového autobusu Ikarus mohlo závodění znovu začít. První opět „Kopeky“, následovaný Tóthem, Benikem a dalšími. Po průjezdu Turiho jsme, stejně jako desítky dalších, opustili svá místa a vyrazili na zrychlený přesun proti kopci.
 

     Na této zkoušce si pro nás pořadatelé připravili odbočení ze šotoliny na asfalt. Ten byl po prvním průjezdu zasypán prachem a pěkně klouzal, mohli jsme tak očekávat zajímavé průjezdy. Schováni pod stínem vysokých stromů jsme netrpělivě vyhlíželi škodovku s jedničkou na dveřích. Opět ten nezaměnitelný zvuk a Fábie se vynořila na horizontu. A opět plný plyn do poslední chvíle a pak ostré brždění. Benik nám dokonce předvedl takový průjezd, že jsme ho málem tahali z křoví. Ale ustál to! Turi bohužel přijel s prázdným předním kolem a vyšachoval se tak z těsného souboje o první místo. O to bojovali Kopecký, Benik a Tóth, který byl v této části soutěže bezpečně v čele. To naše čela byla řádně opocená, obzvlášť při průjezdech, které nám znovu předváděli piloti ruských speciálů. Je až k nevíře, co tyto historické kousky dokáží a kolik toho vydrží. Po Trabantu nastalo ticho a my jsme se mohli vydat na cestu do servisu.

     Ten se stejně jako loni rozprostíral ve sportovním městském areálu. Bohužel, naše cesta trvala déle než jsme si představovali, a tak jsme v servisu nestihli špičku. Ale stihli jsme tam Honzu s Filipem, kteří se už vrátili s „úpéčka“. Oba si s námi popovídali a nechali se ochotně vyfotit, což nás potěšilo. A ještě větší radost nám udělali s prohlášením, že vnímají vlajky a naši podporu! Pokračovali jsme v obhlídce servisních stanů a místních slečen. V každém stání měli mechanici plné ruce práce.

     Po servisu nás čekalo velké nakupování. Vzali jsme útokem místní mini Tesco. Tady jsme sice nakoupili potřebné poživatiny, z nichž převládalo pivo z Plzně, ale nesehnali jsme to nejpodstatnější. To co nás nejvíc tížilo byl nějaký kastrol (čti: hrnec). Měli jsme v plánu si uvařit polévku, jenže hrnec těch správných rozměrů zůstal doma. Padlo jasné rozhodnutí, vyrazit ještě na druhou stranu města, do Intersparu. A jak hlásá reklamní slogan – každý den nízké ceny, každý den...nakoupili jsme italský nerez za 15 euro. Uspokojeni jsme se přesunuli na první sobotní test, zkoušku určenou hlavně pro diváky. Náročný test se skoky a zrádnými rovinkami má své místo na cestičkách bývalého armádního cvičiště. Tuto zkoušku jsme si nechtěli nechat ujít ani letos, její tři průjezdy navíc lákaly přespáním přímo na loukách u trati. V klidu jsme si celou zkoušku projeli, zapózovali si na jednom ze skoků a užili si trochu soutěžácké romantiky se zapadajícím sluníčkem. Velkým překvapením bylo stádo ovcí, které se před námi vynořilo z vysoké trávy. I v těchto místech stanovalo velké množství diváků, kteří po zhlédnutí nápisu na zadním skle našeho Transportéru znalecky kynuli zdviženým palcem. Rozložili jsme si opět stanové městečko a připravovali hostinu. Přidala se k nám skupinka fanoušků z Rackové, tamní hospodský se hned rozpovídal (jak to u nich bývá zvykem) a debatovali jsme o všem možném. Převládaly zajisté zážitky ze soutěží. Zábava byla veliká, jenže nás postupně přemáhala únava, navíc nás čekalo brzké ranní vstávaní. Kolem půlnoci jsme již všichni spokojeně usínali. Dobrou noc.
 

     Dobré ráno! Hádejte kdo vstával první! Nowi? Ano, máte pravdu. I když tentokrát v tom byl skoro nevině. O půl šesté si s námi přišel povídat pořadatel. Podle toho, co jsem si v polospánku přeložil, se mu nezdála vzdálenost našich stanů od tratě. Bláhově si asi myslel, že budeme vyspávat až do oběda. Opak byl pravdou, jelikož pokud jsme chtěli něco vidět, museli jsme si včas zabrat místo u skoků. A taky jsme už půl hodiny před startem stáli na svých místech. Opět se přiřítil i Sagi - po ránu mírně rozcuchán - se zbytkem výpravy. Spali ve vedlejší vesnici na fotbalovém hřišti. To nás celkem mrzelo, vědět to dřív, mohli jsme je v podvečer vyzvat k přátelskému fotbalovému utkání. Ale už tiše, vedoucí Janika je na trati a se svým stříbrným krasavcem se vůbec nemazlí. Díky rovinatému prostředí máme po celou dobu jízdy přehled o pohybu aut, na které nás upozorňuje vířící se prach. To už máme „lva“ za zády a za chvíli je u nás. Ale jen na skok – vlastně na dva! Auto letí vzduchem, jako by pro něj neplatila přitažlivost a dopadne jako do peřin. Na Kopejdu, který je třetí, jsem se přesunul na protější rovinku, abych při mávání vlajkou nezacláněl fotografům. Stojím kus od cesty, ale když kolem mě projíždí na vytočenou šestku, tak mě opět malinko zamrazí. Letos si skočil i Turán, který si loni ustlal v příkopu těsně před skokem. Nejdelší let předvádí Turi a Bútor. Oba dohánějí ztrátu z první etapy a jen tak tak se jim auta při dopadu nepřelomí vejpůl. Pěkné skoky předváděli i další. Velmi pěkný pohled byl po celé dva dny na jezdce v enkových Ignisech. Ti nás svou dravostí doslova „zvedali“ ze sedaček.

     Před dalším průjezdem se vracíme do tábora a vaříme snídani. Opět nechybí káva! Po královské snídani začali opět jezdit předjezdci. Naše výprava se tentokrát roztrhla. Část se přesunula fotit do zatáček v jiné části testu. Ta druhá část zůstala v místě, kde jsme trávili noc. Z těchto míst jsme mohli sledovat jak oba skoky, tak průjezd dlouhou levotočivou zatáčkou. Hodně z blízka jsme tak mohli sledovat jezdecké umění jednotlivých pilotů. „Naši“, Turi i Tagai nám na fandění odpovídají zamáváním, Botka nás zasypal prachem a kamením a Balázs Ösci opět „postavil“ svou Ladu úžasně bokem.
 

     Závěr startovního pole divácky vypouštím a jdeme s Lubošem zafandit na hlavní cestu klukům. Musíme chvilku čekat, i přesto na nás maďarští fanoušci mávají a troubí, neustále nás někdo zdraví. Když projela hnědá Š120, nemohli jsme si odpustit jí také pořádně zamávat vlajkami. Její majitel měl takovou radost, že div nepřejel poblíž stojícího policistu. Pak projel Tóth, za ním Benik a hned v zápětí Kopecký. Kluci mávají a troubí a my máme radost jako malí špunti.

     Museli jsme se ale rychle přemístit za ostatními do poslední zatáčky, kterou všichni projížděli hodně zeširoka. Někteří dokonce tak, až jsme se báli o cílovou časomíru. Nebudu vás napínat, přežila to. Většina posádek už pouze dojížděla do cíle. Někteří ovšem s velkými problémy. Viděli jsme dokonce dvě hořící auta, naštěstí se nejednalo o nic vážného. Mnohem vážnější byla naše spálená kůže. Hlavně ti, co se doposud sluníčku vyhýbali, byli červení jak pravý maďarský guláš. Největší legraci jsme zažili, když si Mike sundal ponožky. Jeho bílé nohy oproti červeným lýtkům zářily snad až do Budapešti. Uklidili jsme naše ležení, zafandili Trabikovi a čekali na otevírací vůz. Nyní nás čekala už jen cesta domů.

Tak sbohem Szombathely, za rok se určitě vrátíme!

     Domů jsme se vraceli přes Rakousko, stejně jako loni jsme navštívili „bahňák Neusaidl“. Osvěžující koupel v krásném prostředí nám dodala sílu do dalších kilometrů. Nikomu se odtud nechtělo odjíždět, čas byl ovšem neúprosný. Přesto jsme alespoň posvačili ve stínu borovic. Před Bratislavou jsme se rozloučili s posádkou Octavie. Kluci mířili na západ, ale domluvili jsme si další setkání na Kopné. Navíc jsme je během víkendu nalákali na soutěž ve Veszprému.

     No a my? My jsme těch posledních 200 km zvládli také bez problémů, před osmou jsme dotankovali plnou ve Zlíně na Agipu a rozloučili se.

     Byla to další příjemná návštěva Maďarska, opět jsme shlédli pěkný závod a přivezli si spoustu zážitků. Můžu jen doporučit!