Proto jsme se vrátili na první zkoušku. Jelikož její trasa vedla i kousek po hlavní silnici, museli jsme asi kilometr absolovovat pěšky. Nabrali jsme si jídlo, spoustu pití, vlajky a vyrazili. Pobavil nás jeden Maďar, který když viděl českou vlajku, vztyčil palec a volal na nás: „Bohuš, Bohuš Stejskal“. To nás dostalo a zároveň potěšilo, že i tak daleko znají našeho pana „krále“. Na „našem“ spacím místě už bylo docela plno, ale i tak jsme si našli super místo. Stáli jsme na kládách, hned u cesty. A jako na dlani jsme měli dlouhou levou zatáčku, do které se posádky přihnaly po dlouhé rovince z kopce. Následovalo malé esíčko a rovný průjezd skládkou dřeva, na konci opět zakončené esíčkem a nájezd na asfaltovou silnici. My jsme si vybrali místo přímo uprostřed, na velké hromadě dřeva. Museli jsme vydržet skoro hodinu na slunci. Dlouhé čekání nám zkrátila skupinka místních fandů, kterým se líbila naše vlajka a za její výměnu byli schopní obětovat i to nejcenější – plechovkové pivo!! Já jsem o žádné výměně nechtěl ani slyšet, nakonec jsme se ale domluvili a vyměnili jsme pouze jednu menší škodováckou vlajku. Tím jsme udělali Maďarům obrovskou radost. Musím říct, že jsme celkově díky škodovácké a české vlajce vzbuzovali rozruch a spousta lidí si nás fotila nebo natáčela.
     Alespoň nám čas rychle utíkal, v 11 začali jezdit první předjezdci. Stará Suzuki, opatrně jedoucí Impreza, řvoucí dakarský speciál Nissan a dvě Dacie. A ještě chvilku čekání, než se z lesa ozvalo vytoužené práskání z výfuku a ze zatáčky se vyřítila Octavia s Turim za volantem. Krásný průjezd „ dveřima“, táhlý smyk doplněný oblaky prachu a odletujícím kamením, Octavia se prohnala kolem a zasypala nás sprškou kamínků. I tak jsme se otočili a viděli krásné klouzání se na brzdy a povedený průjezd druhým esíčkem, na asfaltu sebou auto cuklo a vystřelilo nám z dohledu. A tak to pokračovalo i dál. Tóth s Peugeotem 206, Tagai s novou Octavií, nám známá Corolla WRC, Benik se „zlínským“ Focusem a další borci, pokračovalo se enkovými Lancery a neustále hrabajícími dvoukolkami. Za každým autem se zvedala oblaka prachu, který pokrýval vše v okolí několika metrů, takže jsme si za chvíli připadali jako na měsíci. Jenže to už začínali jezdit „béčkové“ Lady VFTS a pomalu se blížil konec startovní listiny. Vše zakončilo pět vozů sk. H, neboli Porsche 911, Lada 2101, Ford Escort RS, Toyota Corolla, Wartburg 353 a Renault 8 Gordini, jedoucí neustále po břiše.
     Na této rychlostní zkoušce jsme se potkali s „ novinářským Favoritem“ se Sagim, Vickym, Alešem a Pavlem. Padlo rozhodnutí přesunout se na RZ 5, ke startu zkoušky. Tady proběhla krátká seance, osvěžení a svačina ve stínu stromů. Zatímco ostatní odpočívali, vyrazil jsem na obhlídku tratě. První úsek od startu vedl lesem do kopce, ze zatáčky do zatáčky, docela nepřehledný pro diváky. Až na vrcholu kopce byla relativně přehledná pravá zatáčka a podle stop z minulého průjezdu bylo patrné, že to tady bylo zajímavé. Dál jsem už nepokračoval a raději jsem se vrátil zpět do stínu stromů. Mezitím dojeli i poslední členové, kluci z Kroměříže.

     Konečně se čas naplnil a mohli jsme se přesunout na RZ. Většina se rovnou přemístila do oné přehledné zatáčky, já jsem s Plžou, Mikem a Spacemanem zůstal stát u startu. Bylo zajímavé sledovat vozy WRC ihned po startu, když plnou silou vypálily kupředu. Hlavně Benikův Focus měl chuť se okamžitě postavit bokem. Po autech WRC jsem se rozhodl vyběhnout za zbytkem nahoru. K poklusu jsem využíval přestávek mezi průjezdy soutěžních aut a pěkně jsem si pochutnal na zvířeném prachu. Na kopci jsem málem vypustil duši, ale stálo to za námahu. Většina posádek tuto zatáčku projížděla v klidu. Až bylo slyšet letící Subaru, které ne a ne začít brzdit. Bílá Impreza se vyhrnula bokem do únikové zóny, z prachu jí vykukoval pouze přední nárazník. Naštěstí se zastavila včas, a tak mohl pilot pouze řadit jedna a s hrabáním všech kol tuto zatáčku opustit, za aplausu diváků v okolí. O pár aut později následovalo podobné divadlo, červené Evo VII se přiřítilo taktéž bokem, ale ještě rychleji a jeho zadní část se zastavila pár centimetrů od hradby stromů, v příkopu. Také tady se jezdci podařilo vyjet bez pomoci, opět s aplausem. My jsme měli nejvyšší čas k odchodu, neboť jsme chtěli stihnout závěrečnou rychlostní zkoušku ve vojenském prostoru. Ovšem to jsme ještě stihli poslední krizovku, když pilot Saxa v atraktivních barvách probrzdil tuto zatáčku a při rozjezdu mu ještě „zdechl“ motor. Stihl se naštěstí rozjet dřív, než se přiřítilo další auto.
 

     Lesem jsme sešli zpět k autům, kde už na nás čekali kluci a hromadně jsme se přesunuli do Szombathely. Cesta ve dne utíkala mnohem rychleji než včera, největší komplikace nastaly při příjezdu k vojenskému prostoru, kde jsme zůstali trčet v koloně. Pořadatelé měli snahu vybírat za parkování, ale když viděli cizí značku, tak nás nechali v klidu projet. Zastavili jsme a rychle posbírali vše potřebné. Do startu prvního auta už moc času nezbývalo, nakonec se vše malinko opozdilo, takže jsme si v klidu zabrali nejlepší místa. Ovšem lidí tady bylo hodně. Mezi průjezdy závodních speciálů jsme okukovali zdejší slečny a shodli se, že na rozdíl od těch našich mají zdejší holky menší hrudníky :-)
     Nás víc zajímaly auta, a tak jsme netrpělivě očekávali start prvního. Jak jsem již naznačil, závěrečná zkouška první etapy se jela na cestách místního vojenského cvičiště a pro diváky tak byla velice atraktivní. Těžko říct, jestli zdejší areál stále využívá maďarská armáda, ale v minulosti se zde jistě konaly velké manévry, neboť „západ“ je, co by kamenem dohodil. A jelikož se celý prostor nachází na typické maďarské placce, je tato zkouška velmi přehledná a auto je vidět opravdu dlouho. My jsme si vybrali úsek, na kterém se nachází dva skoky, jeden přes kopec a druhý při výjezdu z jakéhosi brodu bez vody, ovšem hlubokého, že by se do něj vešel tank. Navíc, cesty zde lemuje po obou stranách hluboký příkop, takže je to tady pro posádky hodně náročné. První skok většina posádek vypouštěla, zato na tom druhém se létalo i několik desítek metrů.
     Hned první Benik zde přišel o kus předního nárazníku, kterým se v současné době pyšní má sbírka suvenýrů. Veleskok předvedl také Tagai, který jel i po velké ráně v Košicích velmi pěkně a dravě. Jeho Okta se zavěsila do vzduchu a dolů se jí moc nechtělo. A ve stejném tempu pokračovaly i další posádky. Jeden „střelec“ s Felicií KC si skočil už na prvním skoku a po dopadu se změnil tvar jeho předního nárazníku. Ale neupadl :( Byla to opravdu pastva pro oči a líbilo se to také našim fotografům, můžete se přesvědčit na jejich práci. Jeden z pilotů Lanceru se tak připravoval na skok, že nevěnoval potřebnou pozornost mírné zatáčce před ním a skončil v hlubokém příkopu. Ven ho dostal až vyprošťovací naviják. Nám se podařilo vlajkou „ vyprovokovat“ jednoho jezdce s Felicií a ten předvedl skok podobný tomu Tagajovskému, div že Felicii nerozpůlil.
     Nad krajinou se začalo pomalu stmívat a po projetí posledního historika jsme se mohli vrátit k autům. Ještě jsme „zafandili“ odjíždějícím divákům. Mezi auty diváků a fandů převládají různé evoluce vozů Lada, většinou na hliníkáčích a s anatomickýma sedákama. U nás tyto auta končí na vrakovištích a tady na ně byla radost pohledět!

     Padlo rozhodnutí k návratu do města, do kempu ležícího u městského aquaparku, ve snaze zajistit si nocleh. Bohužel, to co se nám loni povedlo, letos nevyšlo. Celý kemp byl obsazený. Takže jsme se opět vydali na cestu. Tentokrát na sever od Szombathely, do města Csepreg, kde jsme našli soukromý kemp a nocleh i se sprchou za lidovou cenu. Nakonec přijeli i kluci s Fávem, takže byla zábava. Postavili jsme stany a začali grilovat maso. S Plžou jsme využili teplou vodu a dali si osvěžující sprchu. To samé zvládl i Vicky, a tak jsme usínali krásně čistí. Nowi tentokrát přesídlil do stanu za Plžou, ostatní spali pod širákem. Byli jsme všichni unavení a nebyl problém okamžitě usnout. Jen Sagimu se na kutě moc nechtělo, a jak jsme se dozvěděli ráno, prožil si divokou noc:) Nás hlavně mrzelo spálené  grilované maso, které se opravdu nedalo jíst, a tak jsme vzali za vděk těstovinami
 

     Ráno nás probudilo sluníčko a bylo jasné, že i dnes bude krásně. Opět jsme provedli ranní údržbu a úklid stanů a auta. Vyrazili jsme na rychlostní zkoušku číslo 8, tedy první sobotní test. Sobotní plán byl jasný, dvě zkoušky, servis a cesta domů. První „erzetu“ jsme hledali snad půl hodiny, než jsme našli tu správnou příjezdovou cestu. Dokonce jsme vedli celou skupinu maďarských a rakouských diváků, kteří nám důvěřovali. Potěšilo mě, že jsme je nezklamali a bez problémů jsem všechny dovedl k cíli.
     Dorazili jsme k místu dění, přehledný úsek s jednou táhlou zatáčkou, dlouhá rovinka kolem ohrady a levé odbočení se zrádným „ nakopávákem“ uvnitř. U spodní zatáčky jsme zůstali. Bylo tady hodně vidět a mohlo by to být zajímavé. Vedle nás stála skupinka Rakušáků, kteří když viděli vlajku, přinesli provázek a nůž, že si ji máme přivázat k ohradě. Dobrý nápad! Takže se nad maďarskou krajinou hrdě třepotala česká vlajka.

     Protože jsme chtěli stíhat i servis, museli jsme se přesunout zpět k autům a vyrazit. Dojeli jsme právě včas. Závodní vozy právě vjížděly do přeskupení. My jsme mezitím obešli servis a zjistili, kdo jaké suvenýry nabízí. Bohužel jsem nesehnal mnoho nových podpisových kartiček, nejvíce věcí jsme získali od Benikova týmu, kde rozdávali trička, čepice, klíčenky a další drobnosti. Po deseti minutách začaly přijíždět první vozy. Většinou se jen měnily kola a opravovaly se drobnosti. Ale na každém autě byly patrné šrámy, vypovídající o náročnosti soutěže. Na rozpáleném betonu, pod ostrým poledním sluncem se bohužel nedalo dlouho vydržet, a tak jsme se přesunuli pod stromy u vjezdu do areálu. Ještě jsme si chvilku prohlíželi Lady VFTS i místní slečny a opět následoval přesun k autu. Čekala nás poslední rychlostní zkouška, opět ve vojenském prostoru. Chvilku jsme stáli u skoků, ale většina pilotů to tady už prodávala, jednalo se o poslední zkoušku soutěže a nikdo nechtěl riskovat. Jediné zpestření byla „lyža“ v příkopu, z prvního průjezdu a na záď těžce pobouraný Lancer. Ani tady jsme do konce nevydrželi a pár aut před závěrem jsme se s maďarskou šotolinou rozloučili. I když, opět jsme si neodpustili fandění posádkám, které teprve přijížděly na start této zkoušky. Tyto nám odpovídaly máváním, troubením a „túrováním“ motorů. Ale to byl opravdový závěr. Teď už jen cesta domů, přes Rakousko a Slovensko. V Rakousku jsme si udělali přestávku s koupáním v Neusiedlersee a cestou přes Bratislavu jsme pokračovali po dálnici na Trenčín. Tady nastal poslední problém cesty, prázdná nádrž. Bohužel, na pumpě nám udělali „super“ kurz a litr nafty stál přes 40 korun... Škoda, doma jsme měli 60 litrů za polovic. Ale ani tato příhoda nám zážitky nepokazila.
 

     Sice špinaví a unavení, přesto spokojení jsme dorazili po osmé večer do Zlína a každý z nás si užíval pohodový večer. V neděli čekalo Mika náročné vyčištění auta, které už nebylo tak bílé, jako ve čtvrtek večer. Po celém autě byla vrstva žlutého prachu.
    Ujeli jsme přes tisíc kilometrů, dostali jsme se do míst, kam se každý z nás těžko jindy podívá a poznali jsme spoustu zajímavých lidí. Tyto zážitky nám nikdo nevezme, ani já jsem tady asi nepopsal všechno. Ale kdo ví o čem mluvím, pochopí...

     Kam teď?