Následující okamžiky bych raději nevzpomínal, ale kluci mě donutili! Na Rakouském Waldu jsem překročil bludný kořen a jeho prokletí stále trvá. Jako by nestačilo, že jsem dokázal zabloudit na Vsetíně, povedlo se mi to i v Praze. I když tomu napomáhaly slepé Smíchovské ulice, několikrát jsme se při cestě na první Radotínskou rychlostku zamotali. Naštěstí jsme do námi vybraného místa dorazili včas. Ale ne dost včas, takže jsme si už nemohli vybírat místo na dívání. Stejně se jednalo o první průjezd na první rychlostní zkoušce, a tak se většina posádek teprve zahřívala. Tak jsme se alespoň podívali, kdo s čím nebo s kým vlastně jede a po Blahoutovi s „džigem“ jsme se vrátili k autu. Cestu zpět jsme raději zvolili po Jižní spojce. I tak došlo opět ke kufru, či spíš k předčasnému sjezdu na Barandovském mostě.
     Na Strahov jsme se ale dostali včas! Diky Sagiho press kartičce jsme se dostali téměř k trati a nemuseli se starat o parkování. Rozběhli jsme se na všechny strany. Já se Spacemanem do servisu, Sagi na dobré místo na focení a kluci zabrat fleky na dívání. Na místě už byl i Nowi, který pobíhal kolem a fotil, a Plha s Lenkou, který už mi držel místečko. Vybrali jsme si stejné místo jako loni, úsek kde jsme toho mohli vidět asi nejvíc z celého závodu. Stejný nápad měli i další stovky návštěvníků a díky tomu byla v okolí stadionu báječná divácká kulisa. Posádky se nám opět dokázaly odvděčit, a i když se zpočátku jezdilo hlavně na čas, dočkali jsme se i vytoužených smyků a tanečků. Druhý průjezd okruhem, tentokrát v protisměru, ještě vylepšil drobný deštík, a tak to na mokrých kostkách klouzalo jako po másle! Doplatil na to hlavně Štajf, jehož levé zadní kolo odmítalo po nárazu na vysoký obrubník spolupracovat a pilot Subaru se musel ze soutěží rozloučit. To už nepokračoval šoumen Szabo, velkou ztrátu nabral po defektu a následné výměně kola také Sum.
     Pauzu před posledním průjezdem jsme využili k návštěvě servisu a hlavně stánku s teplou klobáskou.
 

    Pořadatelé pojali poslední průjezd jakou představení pro diváky. Bohužel, hlavně pro „dvoukoláky“ byly tři povinné kolečka kolem betonu utrpením. Zato „wrcaři“ si je náležitě užívali a třeba Valda a Ášín si přidali kolečko navíc. Nad Strahovem pozvolna stoupal bílý dým ze spálených pneumatik. A to jsme nevěděli, že na nás to největší „pálení“ teprve čeká. Nemá příliš smysl popisovat, jak kdo jel rychle, kdo se víc snažil. O čas jde v Praze až na druhém místě. I když, všichni jsou závodníci a kdo by chtěl být druhý?? Hlavním smyslem akce je pobavit početné diváky, což podle mě všichni splnili.

     Jelikož opravdu o vítěze příliš nešlo, směřoval zájem fanoušků až do prostoru za cílovou rampou, na široké parkoviště. Právě zde se vytvořila aréna z lidské hradby, a právě sem musel každý závodník přijet odpálit své letošní poslední pneumatiky. Pokud jste někdo neviděli, jak se točil Emil s Octávkou nebo Jani s Lancerem, přišli jste opravdu o hodně. Pro diferenciály nezáviděníhodná situace, pro diváky vzrušení a nadšení. V závěru dne začalo drobně sněžit. Bylo na čase se s Prahou rozloučit a vydat se na cestu domů. Přesto jsme si ještě dovolili projet centrum města a prohlédnout si hlavní památky. Alespoň z auta.Tentokrát probíhala cesta domů bez komplikací, dokonce jsme zvládli teplou večeři v restauraci plné mechaniků a týmu reportérů časopisu Rally. Drobné, ale zvládnutelné komplikace nám přivodila pouze hlášená dopravní zácpa za Brnem. Té jsme se nakonec vyhnuli cestou přes Bučovice. Poslední kilometry nám díky výměně historek ze starších soutěží a školních lavic ubíhaly velmi rychle, a tak jsme se zastávkou v Kroměříži byli kolem desáté večer doma.

Pražský sprint splnil naše očekávání a byl opravdu důstojnou tečkou za naší sezonou. Pro příště bych doporučil pořadatelům kosmetické změny při výběru tratí a posádek. A neškodila by hvězda světového formátu či nějaká „bestie“ na čtyřech kolech.

     Ale to je až za rok, my začínáme v Rakousku.