12. Pražský rallysprint 2005 (Praha, CZ)

< Zpět /Back


Komentář: Plhus -  Foto: Petr Sagner



     V posledních letech je zvykem, že se celá soutěžácká republika sjíždí na Mikuláše do našeho stověžatého hlavního města. Důvodem je rozlučkový Pražský rallysprint, který se letos dočkal svého jedenáctého ročníku. Za tu dobu se již zapsal do podvědomí jezdců i fanoušků a jeho popularita překročila i naše hranice. Startovní listinu každoročně zdobí hvězdy ze zahraničí, v tisícovém davu diváků je slyšet němčina, polština, slovenština i maďarština. A taky moravština, neboť do Prahy míří většina „fans“ z kraje soutěžím zaslíbeného!
     I my jsme zde uzavřeli naši náročnou, ale opět povedenou sezonu. Během roku jsme navštívili velké množství soutěží doma v zahraničí. Viděli jsme spoustu pěkných míst a zajímavých závodů, poznali nové lidi a země. A „tanečky“ okolo Strahova to letos vše uzavíraly.
     Stejně jako loni, i letos jsme táhli na Prahu v několika seskupeních. Nowi a jeho ženy vyráželi již v pátek ráno, naše parta opět v bílém Transportéru v pátek večer a Plha s Lenkou za sobotního kuropění.

     Celý páteční den jsme netrpělivě sledovali informace o hrozícím náledí. Zprávy od Nowiho a mechaniků o suché dálnici mě ale uklidnily. Konečně se přiblížila doba odchodu z práce a mohl jsem se setkat s Mikem, který pro mě ochotně přijel. Sotva jsme se rozjeli, už mi sděloval své obavy z ledu. Nevím do jaké míry, ale snad jsem ho aktuálními informacemi malinko uklidnil. Na Agipce už čekal Plža a během dokupování zásob a mytí oken dorazil i Sagi, který tentokrát využil našich služeb. Ani tak jsme ještě nebyli kompletní, neboť v Kroměříži nás již netrpělivě očekával Spaceman. Taťka dal přednost teplu rodinného krbu. Kolem půl sedmé jsme tedy vyráželi z Kroměříže. Zanedlouho jsme najeli na nově postavenou dálnici a „upalovali“ k Brnu. U Slavkova jsme míjeli místa, kde již za pár hodin Napoleon se svým vojskem zaútočí na císařské armády Ruska a Rakouska. Ne, nebojte se, nevrátili jsme se v čase. Ale ve Slavkově u Brna už bylo vše připraveno na ukázku „bitvy tří císařů“. Cestu přes Vysočinu nám znepříjemňovala hustá mlha a drobný déšť. Ke všemu se ještě přidal boční vítr, a tak si Mike cestu náležitě „užíval“. Kilometrovníky na svodidlech ovšem ubíhaly s železnou pravidelností a před desátou večer se před námi rozevřelo údolí plné světýlek. Tak jsme tady!
     Projeli jsme předměstí plné velkoskladů a obchodů a Praha nás pohltila. Nuselský most, Národní muzeum, „Václavák“, Vltava, v dálce Hrad. Naše výprava však pokračuje dál, držíme směr Karlovy Vary. První vesnice za Prahou, Hostivice, v těsné blízkosti startovací plochy Ruzyňského letiště, byla naší dnešní konečnou. Tady máme zajištěné luxusní armádní přenocování. Čekáme na vrátného a vytáčíme čísla domů, že jsme všichni v pořádku dojeli. Přijetí bylo přátelské a my jsme konečně dorazili na „ubikace“.

     Na večer si pro nás Plža s Mikem připravili malé překvápko. Na oslavu úspěšné sezony koupili dvě láhve sektu z vinařské oblasti „Rychlé špunty“. Problém byl pouze ve sklenicích, ale správný rallyfanda si vždy poradí a šálky na kafe taky nejsou k zahození. Den se ale chýlil k závěru a nás čekala náročná sobota. Dobrou kluci.

     Sagiho budík je pěkně nepříjemný a vůbec se nedivím, že mu z něj tak padají vlasy, pokud ho budí každé ráno :) Mikovi se jako vždy nechtělo vstávat, ale konečně se i on nechal přemluvit. Následovala rychlá snídaně a odjezd na Strahov. Sagi si potřeboval vyřídit akreditaci a my jsme si mohli projít vstávající servis.




     Následující okamžiky bych raději nevzpomínal, ale kluci mě donutili! Na Rakouském Waldu jsem překročil bludný kořen a jeho prokletí stále trvá. Jako by nestačilo, že jsem dokázal zabloudit na Vsetíně, povedlo se mi to i v Praze. I když tomu napomáhaly slepé Smíchovské ulice, několikrát jsme se při cestě na první Radotínskou rychlostku zamotali. Naštěstí jsme do námi vybraného místa dorazili včas. Ale ne dost včas, takže jsme si už nemohli vybírat místo na dívání. Stejně se jednalo o první průjezd na první rychlostní zkoušce, a tak se většina posádek teprve zahřívala. Tak jsme se alespoň podívali, kdo s čím nebo s kým vlastně jede a po Blahoutovi s „džigem“ jsme se vrátili k autu. Cestu zpět jsme raději zvolili po Jižní spojce. I tak došlo opět ke kufru, či spíš k předčasnému sjezdu na Barandovském mostě.
     Na Strahov jsme se ale dostali včas! Diky Sagiho press kartičce jsme se dostali téměř k trati a nemuseli se starat o parkování. Rozběhli jsme se na všechny strany. Já se Spacemanem do servisu, Sagi na dobré místo na focení a kluci zabrat fleky na dívání. Na místě už byl i Nowi, který pobíhal kolem a fotil, a Plha s Lenkou, který už mi držel místečko. Vybrali jsme si stejné místo jako loni, úsek kde jsme toho mohli vidět asi nejvíc z celého závodu. Stejný nápad měli i další stovky návštěvníků a díky tomu byla v okolí stadionu báječná divácká kulisa. Posádky se nám opět dokázaly odvděčit, a i když se zpočátku jezdilo hlavně na čas, dočkali jsme se i vytoužených smyků a tanečků. Druhý průjezd okruhem, tentokrát v protisměru, ještě vylepšil drobný deštík, a tak to na mokrých kostkách klouzalo jako po másle! Doplatil na to hlavně Štajf, jehož levé zadní kolo odmítalo po nárazu na vysoký obrubník spolupracovat a pilot Subaru se musel ze soutěží rozloučit. To už nepokračoval šoumen Szabo, velkou ztrátu nabral po defektu a následné výměně kola také Sum.
     Pauzu před posledním průjezdem jsme využili k návštěvě servisu a hlavně stánku s teplou klobáskou.
 




    Pořadatelé pojali poslední průjezd jakou představení pro diváky. Bohužel, hlavně pro „dvoukoláky“ byly tři povinné kolečka kolem betonu utrpením. Zato „wrcaři“ si je náležitě užívali a třeba Valda a Ášín si přidali kolečko navíc. Nad Strahovem pozvolna stoupal bílý dým ze spálených pneumatik. A to jsme nevěděli, že na nás to největší „pálení“ teprve čeká. Nemá příliš smysl popisovat, jak kdo jel rychle, kdo se víc snažil. O čas jde v Praze až na druhém místě. I když, všichni jsou závodníci a kdo by chtěl být druhý?? Hlavním smyslem akce je pobavit početné diváky, což podle mě všichni splnili.

     Jelikož opravdu o vítěze příliš nešlo, směřoval zájem fanoušků až do prostoru za cílovou rampou, na široké parkoviště. Právě zde se vytvořila aréna z lidské hradby, a právě sem musel každý závodník přijet odpálit své letošní poslední pneumatiky. Pokud jste někdo neviděli, jak se točil Emil s Octávkou nebo Jani s Lancerem, přišli jste opravdu o hodně. Pro diferenciály nezáviděníhodná situace, pro diváky vzrušení a nadšení. V závěru dne začalo drobně sněžit. Bylo na čase se s Prahou rozloučit a vydat se na cestu domů. Přesto jsme si ještě dovolili projet centrum města a prohlédnout si hlavní památky. Alespoň z auta.Tentokrát probíhala cesta domů bez komplikací, dokonce jsme zvládli teplou večeři v restauraci plné mechaniků a týmu reportérů časopisu Rally. Drobné, ale zvládnutelné komplikace nám přivodila pouze hlášená dopravní zácpa za Brnem. Té jsme se nakonec vyhnuli cestou přes Bučovice. Poslední kilometry nám díky výměně historek ze starších soutěží a školních lavic ubíhaly velmi rychle, a tak jsme se zastávkou v Kroměříži byli kolem desáté večer doma.

Pražský sprint splnil naše očekávání a byl opravdu důstojnou tečkou za naší sezonou. Pro příště bych doporučil pořadatelům kosmetické změny při výběru tratí a posádek. A neškodila by hvězda světového formátu či nějaká „bestie“ na čtyřech kolech.

     Ale to je až za rok, my začínáme v Rakousku.
    

 


Všechna práva vyhrazena ŠRC 2005 / All rights reserved ŠRC 2005