24. IQ - Jänner rallye

05. - 07. 01. 2006

Freistadt, A

< Zpět /Back


Komentář: Plhus -  Foto: Nowi, Sagi, Mike



     Rok se sešel s rokem a na dveře klepe další sezona automobilových soutěží. Pro nás se již stalo pravidlem, že tu naši diváckou začínáme u našich jižních sousedů v Rakousku. Populární Jänner rallye se již stala v zemi alpských velikánů legendou. Letošní 24. ročník navíc oslavoval čtvrt století pohonu Quattro, právě s vozem Audi Quattro zde před 25 lety vyhrál „císař“ Wittmann. Takže bylo hned několik důvodů ke slávě. A řekněte, mohli jsme si tuto akci nechat ujít? Že ne!

     Předstartovní plány a přípravy se rozjely ihned po Vánocích. Zamluvil jsem opět nocleh na hradě v Rožmberku. Začali jsme řešit otázku, kdo vlastně pojede. Mike a já jsme byli jasní, bohužel Plžovi zabránila v cestě firemní inventura a Petr musel šetřit peníze na nové hnízdečko lásky. Možnost toho, že ve dvou ani nepojedeme, nás naštěstí nenapadla, takže naše složení bylo jasné: Felda, Mike, Plhus a vlajka.
     Kroměřížáci to měli jednodušší, i když také Spaceman musel nakonec zůstat doma, termín zkoušek ve škole byl neúprosný. Nowi si nakonec vzal svou „nowou přítulku“ Lenku a na cestu se domluvili i se Šedivcem.

     Čtvrteční odjezd byl v plánu kolem páté večerní. Natankovali jsme plnou nádrž, koupili dálniční známku a vyzbrojili se energií od Kamikaze. Na sraz jsme přijeli později, což nakonec nevadilo, jelikož Nowi byl v práci déle a byl teprve ve sprše. Jeho příprava netrvala dlouho a mohli jsme konečně zatroubit k odjezdu. Cestu už známe, do Brna pro Šedivce a dál přes Znojmo k hranicím. Tady se loučíme s republikou kafíčkem na pro nás téměř domácí pumpě a vyrážíme do Rakouska. Za Hornem cesta stoupala do kopců a viditelně zde přibývalo sněhu. Ovšem jen na okamžik, o pár metrů dál jsme již neviděli vůbec nic. Mlha, která by se snad ani krájet nedala, pohltila celý kraj. Naštěstí máme v obou vozech vysílačky, úžasný kup pana Nováka, takže se můžeme včas o všem informovat. Zastavujeme v údolí u krásně nasvícené přehrady. Vypadá v mlze a sněhu tajemně. Pár fotek, a raději jsme pokračovali dál. Cesta nebyla příjemná, ale mlha naštěstí mírně opadla. Před jedenáctou jsme konečně dorazili do Freistadtu.
     Městem jsme pouze projeli a zamířili k hraničnímu přechodu Dolní Dvořiště. Čekalo nás posledních 30 kilometrů, už pouze černou nocí. Mlhu jsme nechali za zády. Jenže, teď nás tlačil čas. Paní správcová slíbila, že počká maximálně do půlnoci. Budem spát v autě??
     Celníci nás naštěstí pustlili bez problémů znovu domů a my jsme těsně před půlnocí dorazili k hradní bráně. Vyfasovali jsme krásné pokoje hned vedle sebe, pouze naše hrdličky dostaly speciální apartmá pod střechou. Nechali jsme věci na pokoji a zamířili do místní kaple. Nebojte se, žádné modlení či zpověď. Jedná se o místní specialitku, útulná hospůdka v bývalé kapli. Tady už seděli i ostatní: Haryk, Sagi, Aleš, Pavel a další, dokonce i fanoušci z Polska. Poručili jsme si klobásky a pivo a v klidu hodnotili náročnou cestu. Také jsme si naplánovali, kam vyrazíme druhý den. Únava nás však brzo přemohla, nejvyšší čas vyrazit na kutě. Kolem jedné jsme všichni spokojeně usínali.





     Budík zazvonil před půl sedmou, venku byla ještě tma, takže se nám z teplé postele moc nechtělo. Lehká snídaně, pořádné oblečení a nabalit věci na celý den. Před sedmou jsme již stáli venku a čekali na opozdilce. Jaké bylo naše překvapení, když Nowi vyběhl pouze v teniskách. Zimní boty nechal doma…
     Rychle jsme ještě dokoupili pití na cestu, umyli okno a vyrazili na trať třetí rychlostky. Toto místo nám včera doporučili kluci, kteří si většinu zkoušek ve čtvrtek projeli. I když to bylo z centra soutěže asi nejdál, nakonec jsme rozhodně nelitovali. Přes Pregarten a Bad Zell (nečti Zlý celníkJ) jsme dorazili k městu Pierbach, kde se ono zajímavé místo nacházelo. Museli jsme sice pár desítek metrů do kopce, ale to pro nás - otrlé fanoušky - nic není. Ono doporučené místo vypadalo opravdu dobře. Dlouhý „přílet“ z kopce, dvě serpentiny a kousek níž ještě táhlá zatáčka do lesa. Všechno přehledné a hlavně, všude spousta sněhu. A taky lidí! Naaranžoval jsem klubovou vlajku a vybral si to nejlepší místo ve spodní serpentině. Hned vedle stál Šedivec, Mike šel kousek výš. A hned vedle byl Pavel Kacerovský, nahoře Sagi, ještě výš pobíhal Aleš Trhlík s kamerou. Takže jsme všichni, divadlo může začít.
     A taky že jo! Dravě jedoucí Mundl se kolem nás prohnal moc rychle a čistě, stejně rychlý Mortl předvedl průjezd „po dveřích“. Paasonen s enkovou Octávií, která prostě nemohla stíhat, jel a stíhal až překvapivě dobře. Jeho severský styl byl znát. Stejně jako u další hvězdy startovního pole, kterou nebyl nikdo menší než starý pán - Stig Blomquist! Se starým áčkovým Lancerem proháněl všechny mladíky a ukazoval, že kdo umí, ten umí. Následovaly divoké dvoukolky s Dodim, Valdou a Kopejdou, trápící se Vojtěch s 206 WRC a celá řada českých i rakouských Lancerů.
     Když se na dlouhé rovince vynořil mladý talent z Německa, Aaron Burkart, nemohl ještě tušit, že o pár metrů dál zapíchne své žluté Saxo na dlouhé minuty do bariéry. Poslední zatáčka totiž hodně vynášela a hluboký sníh byl jistá past. Pilot Saxa prý ještě ani nesjel z cesty a já jsem už vyrážel na pomoc J. Něco na tom bude, když jsem se otočil, zjistil jsem že běžím sám. No, sám ho asi nevytáhnu, blesklo mi hlavou. Naštěstí se přidalo pár nadšenců. I tak jsme žlutého „citróna“ tahali několik minut. Největší problém byl v komunikaci, němčina bohužel nezná výraz: „héj rup“! Na kopci se všichni bavili naší snahou, ale nám se konečně podařilo vytáhnou předek na cestu a posádka mohla pokračovat.
     Všichni se vrátili nazpět a při každém průjezdu sledovali vůz až za onu osudnou zatáčku. Na kopci se teď objevilo auto s číslem 45 ve známých barvách Gassnerovy stáje. Jeho bývalá Evo III však příliš rychle nejela. Ve spodní serpentině se navíc pilot zamotal a přetočil se. Otázkou pak zůstává, co způsobilo jeho chybu i ve spodní zatáčce a výlet do lesa. Bohužel zapadl tak, že bez traktoru byla naše snaha o vyproštění marná. Chudák jezdec navíc rychle vyběhl informovat přijíždějící posádky a nechal si otevřené dveře. Za ním jedoucí Subaru předvedlo krásný průjezd dveřmi napřed a Lancer byl plný sněhu.
     Mezitím se v serpentinách zahrabalo další auto, takže se naše pozornost přesunula k němu. Historické BMW 2002 leželo v hlubokém sněhu na břiše a desítka chlapů se hodně nadřela, než se jim ho podařilo vyprostit. Ostatní si již dávali pozor, takže jsme si mohli v klidu vychutnávat zajímavé průjezdy a sledovat, kdo se na sněhu trápí a kdo si jízdu na hrotech naopak užívá.
     Jediné, co nás neustále zlobilo, byl padající sníh ze stromů nad námi. Rozhodl jsem se sjednat nápravu. Všichni po mém varování udělali pár kroků vzad, jen za mnou stojící domorodec mě jaksi nepochopil a zůstal stát. Jenže to jsem nevěděl. Stačilo do toho stromu malinko dvakrát kopnout a sníh byl dole. Ale bohužel i na hlavě toho strejdy. To bylo povyku! Ještě že jsem mu ani slovo nerozuměl, za rámeček bych si to jistě nedal.

     Ale hlavně že se ostatní dobře bavili! A „Herr Onkel, entschuldigen Sie mich bitte!!”





     Ovšem, kdo by čekal, že se tady už nic nestane, velmi se pletl. Nevím kam se díval pilot českého Civicu, snad si chtěl prohlédnout, jak tam ten Němec zapadl, ale skončil hned vedle něj. Jen s tím rozdílem, že ještě trefil při snaze zachránit se strom. A bohužel dost na to, aby mohl pokračovat dál. Připomínalo nám to malinko předloňskou Szombathely, kde v podobně nevinné zatáčce skončily také tři auta.
     Naštěstí projela poslední Mazda a my jsme mohli v klidu sejít k autům. Jelikož jsme byli spokojení, rozhodli jsme se pokračovat i na další test za modrým Favoritem. Tentokrát jsme dorazili ke stejné rychlostní zkoušce do její poloviny. Opět se jednalo o velice přehledný úsek. Navíc začalo svítit sluníčko a bylo moc pěkně. Zaparkovali jsme u louky, krásně zasypané sněhem. Ta bílá peřina přímo lákala ke skoku. A prý že stejně neskočím! Skočil jsem. Sice jsem měl sníh úplně všude a Jakub Janda ze mě určitě nebude, ale stálo to za to. Jenže páni fotografové neměli připravené nářadí, takže jsem musel svůj skok opakovat. Opět musím konstatovat, že se pěkně bavili
J
 
Sluníčko začalo na otevřené planině pracovat a závodní vozy vyjely brzo koleje až na asfalt. Přesto jsme byli svědky několika divokých průjezdů, kdy od hrabajících kol v táhlém smyku odletovaly kusy sněhu. Moc pěkný pohled. Očekávali jsme skupinku tří po sobě jedoucích Audin. Bohužel, kousek od nás se hned ta první zakousla do sněhu a zablokovala cestu. Než se hrstce diváku podařilo těžké auto vydolovat, vytvořil se vláček a my jsme si připadali jako na okruhu. Nic zvláštního se už nestalo, a tak největší zádrhel nastal při našem odjezdu. Místní divák s Opelem se tak „chytře“ zahrabal v kopci, že nemohl ani nahoru, ani dolů. Museli  jsme ven a tlačit.
    Jako další jsme vybrali zkoušku číslo 8. Cesta měla podle mapy vést do zajímavého úseku. I když jsme se snažili a hledali tu správnou odbočku snad třikrát, vždy jsme se vrátili tam, odkud jsme přijeli. Aspoň že tento polní úsek nikdo nesolil, a tak jsme si mohli i my zablbnout. Nakonec jsme raději zvolili přístup od startu a ten se ukázal jako nejlepší. Rychlé protahováky a mírné zatáčky na přehledných úsecích jsou v zimě mnohem atraktivnější než různé vracáky a pomalé výjezdy. Proto jsme i tentokrát vybrali takový úsek a nelitovali jsme. Odměnou nám byla spousta táhlých smyků přes celou šířku silnice. Nádherná podívaná. Spousta vozů nesla stopy po soubojích s bariérou. Hlavně zadní nárazníky byly mnohdy zbytečným luxusem a většina aut jela již bez nich. Jen někteří je ještě tahali za sebou. Žádný bohužel neupadl a nestal se tak naší kořistí…
    
     Po průjezdu jsme se vrátili do Freistadtu do servisu. Byli jsme už hodně promrzlí a hladoví, takže nám vyhřátá sportovní hala přišla vhod. Při bloudění servisem jsme prohodili pár slov se známými mechaniky, posbíral jsem několik nových podpisovek a ve stanu Motocarsportu jsme za vyprávění o osudu jejich Civicu na ranní zkoušce dostali horký čaj. Ten nám udělal opravdu dobře! Po půl deváté začaly přijíždět první posádky a my jsme po delší době mohli opět sledovat činnost mechaniků i hvězdy soutěže pěkně z blízka.
     Jelikož se Mike těšil na steak a orosenou desítku, vyrazili jsme ještě před koncem servisu. Cestu na hrad jsme i tentokrát zvládli bez problémů a na poslední chvíli jsme zabrali poslední místo v kapli. Navíc se množství steaků v kuchyni blížilo nule, takže jsme přijeli právě včas! Po chutné večeři jsme ještě chvilku klábosili, což ovšem netrvalo dlouho. Znovu nás dostihla únava. Takže dobrou, ráno zase vstáváme brzo.
 





     Druhou etapu jsme chtěli začít v Castrol aréně, v malebném údolí poblíž Königswiesenu. Po startu zde posádky absolvují okruh přes údolí a následně pokračují dál po erzetě.
    Pořadatelé nás tentokrát zavedli na jiné parkoviště než loni, tudíž jsme přišli z druhé strany. A jelikož už do startu prvního auta nezbývalo mnoho času, vybrali jsme si zajímavý úsek se zatáčkou přes mostek. Posádky ovšem při jízdě dospávali, a tak jsme mohli v klidu posnídat. Opravdu, v tomto místě měli snad všichni spolujezdci v rozpise několik vykřičníků. Až na výjimky zde všichni hodně brzdily. Pouze jedna z Mazd byla rychlejší a krásně se zabořila do sněhového mantinelu.
     Ještě před koncem prvního průjezdu jsme se vypravili ke startu rychlostky, odkud byl vidět zajímavý kus cesty. Tady jsme stáli již loni a bylo se nač dívat. Během cesty jsme se brodili hlubokým sněhem a bojovali s prudkým větrem. Podařilo se nám dorazit na vytoužené místo, které navíc nebylo tolik obsazené diváky. A ještě jsme stihli konec startovního pole. Hlavně divoké předjíždění Fišera s Golfem, před kterého se vehementně cpala jedna z Audin bylo pro diváky to pravé ořechové. To už ale čekali na startu předjezdci a ledový špioni. Jejich úkol byl jasný, zjistit jak se projevil na trati zkoušky průjezd několika tisíců hrotů a informovat přední posádky ve startovním poli. Loni zde podobného špiona dělal v česku oblíbený Armin Schwarz!

     Výsledky po první etapě slibovaly boje také pro druhou etapu, Stig ztrácel na Mundla jen pár desetin a Mörtl taky nehodlal složit zbraně. Bohužel, hned v první rychlostce musel švédský veterán odstoupit pro poruchu turba a populární Mundl si v klidu hlídal prvenství. I na dalších místech se pořadí ustálilo, Brouk se celou soutěží protrápil, zato například Štajf nebo Cais dokázali držet krok. Trojan bojoval s horečkou, Valda a Kopecký s klouzajícím autem. Ale neustále se bylo nač dívat. Na protilehlém kopci zabořil Dr. Kiss svou sedmičku do sněhu až po čelní sklo, borec s Celicou se v křižovatce krásně přetočil a další jezdec na konci startovního pole s Audi 80 byl tak rozjetý, že si dokonce přidal jedno kolo arénou navíc!
 


   


     A pak už jen Focusy s dobře platícími spolujezdci a byl konec.

     Cestou k autu jsme řešili co dál, vyrazit spokojeně a v klidu domů, nebo jet ještě na další zkoušku. Nakonec padla volba na první možnost. Takže jsme se už na opuštěném provizorním parkovišti přezuli do suchého a po několika srandičkách na ruční brzdu vyrazili na cestu domů. Zvolili jsme cestu přes Arbesbach, což znamenalo přejet několik kopců. Cesta byl pouze prohrnutá, žádna sůl nebo kamínky, kolem vysoké bariéry a nízké mraky. Prostě nádhera. Takový úsek měřil snad 20 kilometrů a Mike si ho náležitě užíval. Muselo být zajímavé sledovat v poklidu jedoucí Lancii a za ním neustále tancující Feldu… Od Zwettlu jsme už pokračovali po mokré silnici a cesta začala zase ubíhat rychleji. Pak už jen klasika:  po kávě na OMV za hranicemi jsme jeli přes Brno, kde jsme nechali Šedivce a pak jsme pokračovali v cestě domů. Do Zlína jsme dorazili utahaní a spokojení, plní dojmů a zážitků, kolem sedmé večer…
    Měli jsme možnost shlédnout pěkně připravenou, pro diváky i posádky napínavou soutěž v nádherných sněhových podmínkách.

     A teď nás čeká vizovická Stopa Valašské zimy. Sněhové podmínky jsou tam teď velmi velmi příznivé, určitě by nám je mohli závidět i pořadatelé ze skandinávských zemí...
    



Všechna práva vyhrazena ŠRC 2006 / All rights reserved ŠRC 2006