Ovšem, kdo by čekal, že se tady už nic nestane, velmi se pletl. Nevím kam se díval pilot českého Civicu, snad si chtěl prohlédnout, jak tam ten Němec zapadl, ale skončil hned vedle něj. Jen s tím rozdílem, že ještě trefil při snaze zachránit se strom. A bohužel dost na to, aby mohl pokračovat dál. Připomínalo nám to malinko předloňskou Szombathely, kde v podobně nevinné zatáčce skončily také tři auta.
     Naštěstí projela poslední Mazda a my jsme mohli v klidu sejít k autům. Jelikož jsme byli spokojení, rozhodli jsme se pokračovat i na další test za modrým Favoritem. Tentokrát jsme dorazili ke stejné rychlostní zkoušce do její poloviny. Opět se jednalo o velice přehledný úsek. Navíc začalo svítit sluníčko a bylo moc pěkně. Zaparkovali jsme u louky, krásně zasypané sněhem. Ta bílá peřina přímo lákala ke skoku. A prý že stejně neskočím! Skočil jsem. Sice jsem měl sníh úplně všude a Jakub Janda ze mě určitě nebude, ale stálo to za to. Jenže páni fotografové neměli připravené nářadí, takže jsem musel svůj skok opakovat. Opět musím konstatovat, že se pěkně baviliJ
  Sluníčko začalo na otevřené planině pracovat a závodní vozy vyjely brzo koleje až na asfalt. Přesto jsme byli svědky několika divokých průjezdů, kdy od hrabajících kol v táhlém smyku odletovaly kusy sněhu. Moc pěkný pohled. Očekávali jsme skupinku tří po sobě jedoucích Audin. Bohužel, kousek od nás se hned ta první zakousla do sněhu a zablokovala cestu. Než se hrstce diváku podařilo těžké auto vydolovat, vytvořil se vláček a my jsme si připadali jako na okruhu. Nic zvláštního se už nestalo, a tak největší zádrhel nastal při našem odjezdu. Místní divák s Opelem se tak „chytře“ zahrabal v kopci, že nemohl ani nahoru, ani dolů. Museli  jsme ven a tlačit.
    Jako další jsme vybrali zkoušku číslo 8. Cesta měla podle mapy vést do zajímavého úseku. I když jsme se snažili a hledali tu správnou odbočku snad třikrát, vždy jsme se vrátili tam, odkud jsme přijeli. Aspoň že tento polní úsek nikdo nesolil, a tak jsme si mohli i my zablbnout. Nakonec jsme raději zvolili přístup od startu a ten se ukázal jako nejlepší. Rychlé protahováky a mírné zatáčky na přehledných úsecích jsou v zimě mnohem atraktivnější než různé vracáky a pomalé výjezdy. Proto jsme i tentokrát vybrali takový úsek a nelitovali jsme. Odměnou nám byla spousta táhlých smyků přes celou šířku silnice. Nádherná podívaná. Spousta vozů nesla stopy po soubojích s bariérou. Hlavně zadní nárazníky byly mnohdy zbytečným luxusem a většina aut jela již bez nich. Jen někteří je ještě tahali za sebou. Žádný bohužel neupadl a nestal se tak naší kořistí…
    
     Po průjezdu jsme se vrátili do Freistadtu do servisu. Byli jsme už hodně promrzlí a hladoví, takže nám vyhřátá sportovní hala přišla vhod. Při bloudění servisem jsme prohodili pár slov se známými mechaniky, posbíral jsem několik nových podpisovek a ve stanu Motocarsportu jsme za vyprávění o osudu jejich Civicu na ranní zkoušce dostali horký čaj. Ten nám udělal opravdu dobře! Po půl deváté začaly přijíždět první posádky a my jsme po delší době mohli opět sledovat činnost mechaniků i hvězdy soutěže pěkně z blízka.
     Jelikož se Mike těšil na steak a orosenou desítku, vyrazili jsme ještě před koncem servisu. Cestu na hrad jsme i tentokrát zvládli bez problémů a na poslední chvíli jsme zabrali poslední místo v kapli. Navíc se množství steaků v kuchyni blížilo nule, takže jsme přijeli právě včas! Po chutné večeři jsme ještě chvilku klábosili, což ovšem netrvalo dlouho. Znovu nás dostihla únava. Takže dobrou, ráno zase vstáváme brzo.
 

     Druhou etapu jsme chtěli začít v Castrol aréně, v malebném údolí poblíž Königswiesenu. Po startu zde posádky absolvují okruh přes údolí a následně pokračují dál po erzetě.
    Pořadatelé nás tentokrát zavedli na jiné parkoviště než loni, tudíž jsme přišli z druhé strany. A jelikož už do startu prvního auta nezbývalo mnoho času, vybrali jsme si zajímavý úsek se zatáčkou přes mostek. Posádky ovšem při jízdě dospávali, a tak jsme mohli v klidu posnídat. Opravdu, v tomto místě měli snad všichni spolujezdci v rozpise několik vykřičníků. Až na výjimky zde všichni hodně brzdily. Pouze jedna z Mazd byla rychlejší a krásně se zabořila do sněhového mantinelu.
     Ještě před koncem prvního průjezdu jsme se vypravili ke startu rychlostky, odkud byl vidět zajímavý kus cesty. Tady jsme stáli již loni a bylo se nač dívat. Během cesty jsme se brodili hlubokým sněhem a bojovali s prudkým větrem. Podařilo se nám dorazit na vytoužené místo, které navíc nebylo tolik obsazené diváky. A ještě jsme stihli konec startovního pole. Hlavně divoké předjíždění Fišera s Golfem, před kterého se vehementně cpala jedna z Audin bylo pro diváky to pravé ořechové. To už ale čekali na startu předjezdci a ledový špioni. Jejich úkol byl jasný, zjistit jak se projevil na trati zkoušky průjezd několika tisíců hrotů a informovat přední posádky ve startovním poli. Loni zde podobného špiona dělal v česku oblíbený Armin Schwarz!

     Výsledky po první etapě slibovaly boje také pro druhou etapu, Stig ztrácel na Mundla jen pár desetin a Mörtl taky nehodlal složit zbraně. Bohužel, hned v první rychlostce musel švédský veterán odstoupit pro poruchu turba a populární Mundl si v klidu hlídal prvenství. I na dalších místech se pořadí ustálilo, Brouk se celou soutěží protrápil, zato například Štajf nebo Cais dokázali držet krok. Trojan bojoval s horečkou, Valda a Kopecký s klouzajícím autem. Ale neustále se bylo nač dívat. Na protilehlém kopci zabořil Dr. Kiss svou sedmičku do sněhu až po čelní sklo, borec s Celicou se v křižovatce krásně přetočil a další jezdec na konci startovního pole s Audi 80 byl tak rozjetý, že si dokonce přidal jedno kolo arénou navíc!
 

     A pak už jen Focusy s dobře platícími spolujezdci a byl konec.

     Cestou k autu jsme řešili co dál, vyrazit spokojeně a v klidu domů, nebo jet ještě na další zkoušku. Nakonec padla volba na první možnost. Takže jsme se už na opuštěném provizorním parkovišti přezuli do suchého a po několika srandičkách na ruční brzdu vyrazili na cestu domů. Zvolili jsme cestu přes Arbesbach, což znamenalo přejet několik kopců. Cesta byl pouze prohrnutá, žádna sůl nebo kamínky, kolem vysoké bariéry a nízké mraky. Prostě nádhera. Takový úsek měřil snad 20 kilometrů a Mike si ho náležitě užíval. Muselo být zajímavé sledovat v poklidu jedoucí Lancii a za ním neustále tancující Feldu… Od Zwettlu jsme už pokračovali po mokré silnici a cesta začala zase ubíhat rychleji. Pak už jen klasika:  po kávě na OMV za hranicemi jsme jeli přes Brno, kde jsme nechali Šedivce a pak jsme pokračovali v cestě domů. Do Zlína jsme dorazili utahaní a spokojení, plní dojmů a zážitků, kolem sedmé večer…
    Měli jsme možnost shlédnout pěkně připravenou, pro diváky i posádky napínavou soutěž v nádherných sněhových podmínkách.

     A teď nás čeká vizovická Stopa Valašské zimy. Sněhové podmínky jsou tam teď velmi velmi příznivé, určitě by nám je mohli závidět i pořadatelé ze skandinávských zemí...